Ještě jednou

Tato povídka přímo navazuje na povídku Nikdy víc , teoreticky se dá číst i bez její předchozí znalosti, ale určitě vám to hodně věcí usnadní.

* * *

Toho dne se Děd Vševěd vrátil domů obzvláště rozmrzelý a obzvláště zadumaný.

„Synáčku můj, slunce jasné,“ oslovila jej matka, jak mívala ve zvyku, a zvala jej jako každého večera do měkkého křesla, kde rád odpočíval. „Pověz, mé dítě, co jsi dnes viděl na své pouti?“ zajímala se.

„Věru podivné věci jsem dnes spatřil, matko,“ odvětil Děd Vševěd a usadil se. Matka si přisedla a jala se česat jeho pohasínající vlasy v barvě rudého zlata.

„Dobré věci, či špatné?“ zeptala se.

„Podivné,“ zabrumlal znovu.

„Tón tvého hlasu mne zaráží, mé dítě,“ řekla matka, ale nepřestávala zlehka česat jeho vlasy. „Povíš mi o těch podivných věcech?“

„Ba, povím,“ zabručel Děd Vševěd.

* * *

Byla nebyla jednou jedna dívka a ta se jmenovala Sofia Durchwald, jenže ji téměř nikdo neznal jinak než jako Červenou Karkulku. A skutečně si v tu chvíli připadala, jako by spíše nebyla, než byla, neboť realita kolem ní se rozpila jako zředěná barva, svět se zatočil a její hlava se z toho málem rozskočila. Prapodivná díra v realitě s ní mrštila někam do neznáma a ona v té chvíli začínala zvažovat, jestli to skutečně bylo lepší než se nechat sežrat, a pak zase bezpečně vyoperovat z vlčího břicha.

Pak se všechno jako nárazem zastavilo, všechny rozvířené, rozpité a zmatečné barvy se náhle zastavily a ustálily do podoby postranní uličky jakéhosi města. Sofia dopadla na nohy, jenže nečekaný a prudký návrat pevné země jí okamžitě sebral stabilitu, takže klopýtla kupředu a zapřela se o šedou zeď před sebou. Jen stěží se zvládla udržet na nohou.

Zaraženě se rozhlédla a snažila se probrat svou situaci. Ve městě, co si pamatovala, byla ve svém životě jen jednou, a s místem, na kterém se ocitla, se stejně nedalo srovnávat. Nebyla si však už tolik jistá, jak moc může věřit vlastním vzpomínkám. Naprosto živě, i když trochu chaoticky, si vzpomínala, že ji ten vlk – Šedomir – roztrhal. Zemřela. Ale něco ji zase vrátilo k životu, přičemž to něco se zároveň pokazilo a dovolili jí nechat si vzpomínky na svou předešlou smrt.

Ačkoli ze svého momentálního místa v jakési uličce moc neviděla, byla si jistá, že tohle místo je obrovské. Nad okolními střechami zahlédla siluety dalších střech a dokonce věží, desítek a stovek věží tyčících se z města okolo ní. Vzdáleně k ní doléhal ruch ulice.

Netušila, co má dělat, a tak se rozhodla alespoň pro jednu prostou myšlenku. Nesmí zůstat na jednom místě. Musí se někam pohnout, zjistit, kde se nachází, a co to pro ni znamená. Nepromyšlený skok do neznámého portálu jí připadal jako čím dál tím horší nápad.

* * *

Bloumala tím podivným, cizím a nesmírně velikým městem alespoň dvě hodiny. Možná to bylo víc. Jen co se vymotala z uličky, ve které se znenadání objevila, obklopily ji davy lidí, desítky hlav a nohou, které měly svůj jasný cíl a za ním se pohybovaly. Drobnému děvčeti v červených šatech nikdo nevěnoval pozornost, někteří dokonce natolik, že ji ve své cestě dočista přehlíželi, a potom láteřili a používali přitom slova, která Sofia neznala. Orientovat se na tomto místě bylo náročné až prakticky nemožné, a tak Sofia dělala to jediné, co mohla – snažila se proplést zdánlivě všudypřítomným davem někam. Kamkoli. Musela přeci najít něco, nebo někoho, kdo jí pomůže a celé tohle jí vysvětlí. Bála se však zeptat.

Na malém náměstí – připadalo jí pořád obrovské a plné lidí, ale o pár minut předtím navštívila jiné, téměř čtyřikrát větší – zahlédla po straně několik mužů velice podobných těm, které potkala před babiččinou chaloupkou. Černé zdobené zbroje protkané sítí jasných barev, hladká pleť, pohledné mladé tváře se zářivýma očima a velká blanitá křídla, jako by snad měli ti vojáci na zádech velikánské čarovné včely. Vydala se jinudy.

Po další hodině beznadějného chození kolem se zastavila na břehu řeky. Byla neskutečně široká, klidná, a vedlo přes ni několik mostů, mohutných a ozdobných, ohraničených z obou stran vysokými hranatými věžemi. Tady konečně unikla davům, když uhnula z hlavní cesty a vydala se ke břehu. Rozhlédla se, a pak zaběhla pod klenbu kamenného mostu, jež ji ihned přikryla těžkým stínem. Tady se sesunula na zem, opřela se zády o kamennou stavbu a dala se do pláče.

Klenba mostu nesla její vzlyky s tichou ozvěnou, ale přitom jako by ji nikdo neslyšel – ani v tom obrovském přelidněném městě. Zoufale skrz uslzené oči hleděla do potemnělého mostního pilíře, který se tyčil z poklidné vodní hladiny daleko před ní. Co si teď počne?

‚Mě nikdo jíst nebude!‘ zopakovala si umíněně důvod, proč utekla. Chtěli to všechno zase vrátit zpátky a nechat ji sežrat nějakou psovitou šelmou. A to vůbec neznělo příjemně.

S nádechem ironie si začala uvědomovat, že by sama něco snědla. Vůbec netušila, jak se na tomhle místě dá sehnat jídlo. Viděla na své cestě povědomé stánky trhovců prodávající nejrůznější věci, ale neodvážila se přiblížit, všechno kolem jí připadalo velké a strašidelné. Navíc u sebe neměla jedinou minci – pokud by tady vůbec platily peníze, které znala. S úlevou si však uvědomovala, že řeč, kterou tady mluvili četní kolemjdoucí, jí vůbec cizí nebyla. Alespoň něco.

Popotáhla a přitáhla si kolena k bradě, choulíc se do malého červeného klubíčka. Připadala si úplně bezradná, opuštěná a zranitelná. Slzy nepřestávaly plynout a smáčet její sukni. Co si asi teď musí myslet maminka? A co se vůbec stalo s babičkou? Budou ji hledat, budou se bát. A ona jim nijak nemůže dát vědět, že je vlastně v pořádku. Nebo… alespoň naživu.

Pomalu se sesunula na bok a dál jenom tupě zírala před sebe do prohlubujícího se šera pod klenbou kamenného mostu. Začala na ni doléhat únava. Ani nevěděla jak, tíha všech událostí toho dne ji donutila usnout.

„Karkulko!“

Probudilo ji horečně zašeptané slovo a čmuchající čumák přímo u jejího obličeje. Zmateně se probrala a překvapeně vypískla, ale vtom se jí k ústům přitiskla známá protáhlá hlava pokrytá ryšavou srstí.

„Tiše, to jsem já,“ ujistil ji polohlasem Evin. „To jsem já.“

Posunula se napůl do sedu, opírajíc se o mostní klenbu. Kolem byla tma.

„Evine? Co tady děláš?“ zeptala se rozespale a zmateně. Možná v tom byla i špetka strachu.

„Snažím se ti pomoct,“ odpověděl. Bylo na něm znát, že je ve spěchu, což ji začínalo znervózňovat. „Jestli se tam nechceš vrátit, musíš mi věřit. A hlavně se odsud pohnout, jsem si celkem jistý, že mě sledují.“

„Kdo?“ nechápala, ale začínala se pomalu zvedat na ochablých končetinách.

„Víly,“ odpověděl Evin, jako by to mělo cokoli vysvětlit. „Grimstonští vojáci.“

„Proč tě sledují?“ ptala se dál Sofia a snažila se rozkoukat v té nezvyklé noční hodině.

„Na otázky bude čas potom, teď musíme zmizet,“ šťouchl do ní čumákem a poskočil na místě, švihaje přitom huňatým ocasem. Karkulka se konečně postavila a nervózně se rozhlížela po všech koutech, jako by se tam měl skrývat některý z okřídlených zbrojnošů.

„Tudy,“ zavelel Evin a vyrazil do tmy, jen bílý konec jeho oháňky pomáhal Sofii, aby ho ve tmě neztratila.

Zastavili se až o pár ulic dál v malebném podloubí. Nedaleko svítila lampa, jakou Sofia v životě neviděla, ale s lišákem zůstávali bezpečně skrytí mimo její svit. Evin začenichal.

„Oni si myslí, že je necítím,“ ušklíbl se. „Ale na mě si nepřijdou. Pojďme.“

Vyrazil dál a vběhl pootevřenými vraty do jakéhosi průchodu. Sofie se prosmýkla za ním, prošla temnou chodbou prakticky jen díky pevné víře, že o nic nezakopne, a ocitla se na dvoře obklopeném třemi patry pavlačí. V tu chvíli ji Evin předními tlapami strčil ke zdi pod jeden z ochozů a přiskočil k ní. Téměř v tu samou chvíli se kdesi nad jejich hlavami ozvalo sotva znatelné třepotání hmyzích křídel. Po pár mrazivých vteřinách zase ustalo. Sofia už se málem odlepila od zdi, ale Evin ji zastavil čenichem.

„Čeká na střeše,“ spíše naznačil pohybem tlamy, než že by slova skutečně vyslovil, ale pochopila. Pak lišák kývl hlavou ke straně a vedl ji ke dvoukřídlým padacím dveřím u zdi. Jedno křídlo bylo otevřené a Evin jí čumákem ukázal k němu. Tázavě se na něj obrátila, i když její výraz v té tmě šel sotva vidět.

„Věř mi, prosím,“ zašeptal Evin, jak nejtišeji dokázal. Karkulka zvážila svoje šance. A opatrně se vydala otevřenými padacími dveřmi kamsi dolů. Narazila tu na chladné kamenné schodiště, které se svažovalo kousek pod zem a končilo v jakémsi vlhkém chladném sklípku. Nezřetelně zaslechla lišákovy tlapky poblíž sebe, jak proskočil padacími dveřmi za ní.

„Teď to bude trochu náročnější, ale jakmile budeme na druhé straně, všechno bude v pořádku,“ prohlásil tiše. „Víly se možná vyznají nad zemí, ale tady dole je království lišek.“ Zaslechla, jak se tiše zasmál. „Drž se mě, povedu tě.“

Dotkl se jí huňatým ocasem a naváděl ji skrz neproniknutelnou temnotu. Dorazili k něčemu, co působilo jako velký sud – vlastně tam bylo několik takových sudů vedle sebe – a Evin jí pomohl na něj vyšplhat. Odtud vedla jakási úzká chodbička do zdi. Lišák vlezl dovnitř a dával si pozor, aby stačila jeho tempu. Sofia jej s nemalými obavami následovala.

Na druhé straně je čekal další podzemní prostor, tenhle byl ale cítit daleko příjemněji než sklípek, který právě opustili. Bylo tu dokonce i docela teplo a linula se tu příjemná domácká vůně.

Evin se jí na chvíli ztratil ve tmě, ale pak kousek od ní cosi zajiskřilo a rozsvítila se malá prapodivná lampička na něčem, co vypadalo jako nízký noční stolek, osvětlujíc tak většinu podzemní místnosti. Byla tu prkenná podlaha a zdi částečně obložené kamením, na zemi rozválený pelech sestávající z několika různých dek a polštářů, a pár šuplíků a jedna truhla.

Evin si s úlevou vydechl. „Tak, tady nás nějakou dobu nenajdou. Bydlí tu kamarád – taky lišák – a udělal si tajnou chodbičku tam do toho vinného sklípku ve vedlejším bloku. Co na mě tak koukáš? Posaď se, vypadáš, že se za chvíli složíš.“

Nejistě ho poslechla, ale dala mu za pravdu. Nevěděla, jestli by ji její unavené nohy dostaly ještě byť jen o kousek dál. Rozválená hromada dek byla překvapivě pohodlná. Evin se usadil naproti ní a starostlivě si ji prohlížel.

„Chápu, že jsi zmatená,“ řekl po chvíli rozvážným hlasem. „A taky pěkně unavená. Jestli chceš, můžeme to všechno probrat ráno – věř mi, že do té doby tady budeš v bezpečí.“

Sofii už se prakticky zavírala víčka. „Evine?“

„Hm?“

„Děkuju, žes mě nesežral.“

Usnula do pár minut.

* * *

Když se znovu probrala, seděli v místnosti lišáci dva a o něčem si tiše povídali. Zamžourala a chvíli poslouchala, než si jí všimli.

„Ona je fakt z pohádky?“ říkal zrovna cizí lišák, oproti Evinovi drobnější. „To si děláš srandu.“

„Nedělám,“ zavrtěl Evin hlavou. „Přiznám se, nevím, co s ní mám dělat.”

Karkulka se v pelechu neopatrně posunula a oba lišáci obrátili špičaté čenichy jejím směrem. Evin se okamžitě zatvářil ustaraně a poskočil k ní, zatímco druhý jen zkoumavě natočil hlavu na stranu.

„Jak ses vyspala?” zajímal se hned Evin a párkrát do dívky strčil čumákem, až se rozespale zasmála. Lišák však působil nervózně.

„V pořádku,” usmálo se děvče. „Děkuju, že jsem tu mohla přenocovat. Bylo to určitě lepší než pod mostem.”

Při těch slovech pokukovala po druhém lišákovi, o kterém předpokládala, že je majitelem brlohu – své díky tak převážně adresovala jemu. Ten však na její vděk nijak nereagoval, jen si ji dál zkoumavě prohlížel, než promluvil: „Podle mě bys ji měl vzít k Ryšce. Ta bude vědět.”

Evin se napřímil a zastříhal ušima. „Cože? To přece nemůžeš myslet vážně. Nepromluvil jsem s ní už snad rok.”

„Ideální příležitost to napravit, ty moulo,” zchladil ho druhý lišák a posadil se na zem doprostřed nevelké podzemní místnosti. Pak se znovu obrátil ke Karkulce konečně trochu vřelejším pohledem. „Jinak já jsem Jennek a tady můj kolega tvrdí, že ty jsi v pěkný bryndě. Dobré ráno.”

„Sofia, ráda tě poznávám,” ozvala se nesměle dívka. „Můžeš mi říkat i–”

„Karkulka, znám tvůj příběh moc dobře,” přikývl stroze. „Potěšení na mé straně. Evine, já to ale myslím vážně.”

Evin uši zase sklopil. „Asi máš pravdu. Ale nemám z toho radost.”

„To ty nikdy, když mám pravdu,” ušklíbl se Jennek. „Holka, vybrala sis skutečně prvotřídního zachránce.”

„Já jsem ale–” chtěla něco namítnout, ale Jennek byl zjevně přeborník ve skákání do řeči.

„Z centra vás vytáhnu úplně bez problémů.” To mluvil zase na Evina. „Pak už to bude na tobě, ale snad si ještě pamatuješ, kde má Ryška noru. Víly nebudou mít sebemenší ponětí, že jste tu kdy byli, zametu stopy tak dokonale, že bys nenašel ani sám sebe.”

„To je všechno moc hezký, ale neměl bys tu nějakou snídani?” uzemnil na oplátku Evin jeho. „Nepotřebuju, aby mi po cestě padla hlady.”

„Já taky ne,” pípla Sofia a díky té zdánlivě nevinné poznámce si s plnou silou uvědomila, jaký má ve skutečnosti hlad.

Jennek se nervózně zasmál. „To bude ta složitější část. Ale na něco cestou určitě kápnem! O důvod navíc, proč vyrazit co nejdřív. Ostatně už dávno není zrovna ráno.”

* * *

Z městského centra se vymotali skutečně bravurně a lišákům se po cestě podařilo zaběhnout do malého krámku, odkud se vrátili nesouce v zubech plátěné pytlíčky plné pečiva. Snídali v pohybu, nebylo radno se kdekoli zdržovat.

Zdánlivě všudypřítomné davy, lomoz ulic i úzkostně nakupené budovy konečně začínaly řídnout a kolem poledne se před trojicí už místo vysokých věží a vícepatrových měšťanských domů tyčily převážně kopce a lesy, které město obklopovaly. Tady lišáci konečně trochu zvolnili a záhy ostře změnili směr. Menší udusaná cesta je vedla na samotný okraj města. Karkulku zaujalo, že nikde nespatřili městské hradby – města byla přeci odjakživa pověstná svými hradbami.

Před mostkem klenoucím se nad říčkou, či spíše potůčkem, za nímž se rozprostíraly už jen farmy a vzdálené lesy, se skupinka zastavila a Jennek se obezřetně rozhlédl.

„Tady se s vámi rozloučím,” oznámil jednoduše a obrátil se ke Karkulce. „Evin tě vezme k Ryšce, je to taková patronka všech lišek a na všechno má nějaké řešení. Hlavně na něj prosím tě dávej pozor,” kývl hlavou ke druhému lišákovi a šelmovsky se ušklíbl.

„A ne spíš já na ni?” ozval se Evin.

„Vím, co jsem řekl,” zubil se nadále Jennek. „Tak padejte, jak jsem slíbil, nikdo vás nemá šanci vystopovat, leda že by očekával, že sem zamíříte. Ale myslím, že o tvém vztahu k Ryšce moc lidí neví, nemám pravdu?”

Evin zasmušile pokýval hlavou. „Máš. Jako obvykle.”

Jennek švihl huňatým ocasem a na rozloučenou šťouchl dívku čumákem do ruky. „Tak na viděnou, vy dva. Nemůžu se dočkat, až mi o celé téhle patálii někdy budete vyprávět.”

Během chvilky byl pryč, Karkulka to sotva postřehla. Uvědomila si, že lišky až dosud uzpůsobovaly tempo jí.

Spolu s Evinem zamířila mezi zahrádkami dál za město, až dokud se cesta nezačala zvedat. Pokračovali chvíli do kopce, zatímco se Evin nervózně rozhlížel po obloze. Pak se konečně zastavili.

Karkulka měla určitou představu o tom, jak vypadá liščí nora – po dnešní noci dokonce i o takové, kterou obývají lišky mluvící – místo, na němž se nyní ocitla, se však vymykalo veškerým očekáváním. Asi vprostřed kopce na ně čekala drobná mýtinka a přímo naproti nim byla do strany kopce zahloubena stavba. Její průčelí zdobily vybledlé ornamentální sloupy podpírající úzkou klenbu s plastikou několika lišek zachycených v pohybu. Za předním sloupořadím bylo vidět svažující se potemnělou místnost, jakési otevřené vstupní atrium, vyzdobené v podobném stylu. Byly tu schůdky, zhasnuté pochodně, truhlíky plné barevných květů – převážně červených a oranžových –, pohovky připomínající spíše extravagantní pelechy. Jen stěží by jeden odhadl, že zdejším obyvatelem je liška, a ne jakási dávná princezna, která si zde zřídila své letní sídlo.

„Potrpí si na styl,” poznamenal Evin, když viděl, jak Karkulka na to všechno zírá. „Pojď, posadíme se a počkáme na ni. Počítej s tím, že to může trochu trvat, nemám ponětí, kde zrovna pobíhá.”

Měli štěstí. Sofia sotva začala klimbat, pohodlně schoulená na jedné z pohovek, opřená o Evinův bok, když zaslechli tiché cvakání drápků na mramorové podlaze. Mezi sloupy v přední straně vstupní haly se vyjímala proti obloze liška a nečitelným pohledem si je prohlížela. V jejím držení těla byla majestátnost, autorita a naprostá sebejistota, ale sálala z ní rovněž únava.

„No to mě podrž,” prohlásila Ryška a poskočila ze schodku dolů. „Měsíce se tu neukážeš, nemáš ani tu slušnost mi o sobě dát vědět, a teď tě tu jen tak najdu, neohlášeného, rozvaleného na mojí verandě? Vsadím se, že jsi tady jenom proto, že něco potřebuješ, jinak by ses vůbec neobtěžoval vlastní mamince věnovat víc než jen občasnou myšlenku, co?”

Z Evina se v tu chvíli vytratilo všechno sebevědomí. Seskočil z pohovky a stáhl uši i ocas. Ryška se proti němu tyčila snad o hlavu vyšší a vlnila přitom nesmírně huňatým ocasem. Na jejím čele a špičkách uší si Karkulka povšimla proužků zlaté srsti.

„A vezmi to stručně, jsem vyčerpaná. Vodit toho patlala prince okolo znova a znova už je pěkně frustrující. Jedinou moji radu ten hlupák nedokáže vzít vážně. Doufám, že s tebou to bude lepší.” Až tehdy jako by si všimla holčičky v červených šatech, která se malátně posadila na pohovce a bázlivě ji pozorovala. Ryščin tón trochu změkl. „A kdo je tohle?”

„Mami, omlouvám se,” vydechl Evin hledě do podlahy. „Ano, není to ode mě fér, ale máš naprostou pravdu – potřebuju tvoji pomoc. Nebo lépe řečeno, ona ji potřebuje. Tohle je Sofia Durchwald, Červená Karkulka. Neboj, všechno ti vysvětlím.”

* * *

Evin se ve vyprávění rozhodl nezamlčovat žádné okolnosti – i když při popisech proběhlého násilí se s ohledem na Karkulku vyhnul detailům. Řekl však všechno od Šedomirova soudu i následného záhadného zmizení a svého dočasného zvolení náhradou, přes to, jak se pohádka nakonec stejně pokazila a Karkulka utekla portálem, až po jejich hru na schovávanou v grimstonských uličkách. Ryška ležela na protější pohovce s hrdě vztyčenou hlavou, a ocasem ležérně položeným před sebou, jako by čekala, až podle ní někdo vytesá sochu či namaluje obraz. Sofia z ní nemohla spustit zrak.

„Takže,” pronesla pomalu Ryška, když vyprávění skončilo, „dovol mi, abych to shrnula. Ty jsi byl vybrán, abys nahradil Šedomira v pohádce, protože není k nalezení, a místo abys sehrál svoji roli, jsi pomohl téhle holce utéct až do Grimstonu? Uvědomuješ si, že jsi sám jenom chloupek od vlastního soudu? A věř mi, že Cáelach tě k němu moc rád dovleče, ten chlap má po letech konečně co dělat a chytne se té příležitosti jako hladový pes.”

„Já vím,” povzdechl si Evin a znovu sklopil pohled, „ale–”

„Můžu k tomu něco říct?” ozvala se nesměle Sofia a přejela pohledem z lišáka na jeho matku. Když nikdo neprotestoval, pouze na ni dopadl Ryščin zvědavý pohled, pokračovala. „Totiž, nejde tady teď hlavně o mě? Jestli to chápu správně, ten vlk, Šedomir, mě má žrát pořád dokola, a pak se to nějak zase vrátí zpátky, ale já si to už nebudu pamatovat. Až tentokrát to bylo jinak. Ale to je přece hrozně špatně! Nikdo by neměl žrát nikoho. A já vás prosím, jestli mi dokážete nějak pomoct, je to určitě správná věc!”

Ryška si povzdechla a potřásla zlatavým čenichem. „Ach dítě, kdyby to bylo tak jednoduché,” odpověděla. „Každý v pohádce má své místo, dokonce i já musím hrát svou roli, přestože patřím mezi nevěké bytosti a nepřebývám ve svém příběhu plně. Jenže každý příběh nakonec končí dobře, i ten tvůj. Copak ti nikdo za tu dobu neřekl, že na konci tvé pohádky tě společně s tvou babičkou lovec bezpečně z vlčího břicha opět vyřízne? Má to pro tebe být ponaučením, abys příště poslouchala svou maminku.” Poslední slova jako by však směřovala Karkulce jen zčásti, zatímco přísný pohled zabodla do Evina. Ten by v tu chvíli nejraději zalezl pod pohovku.

Chvíli bylo ticho, lišák i dívka upírali pohledy k zemi jako dvě provinilé děti a Ryška je sledovala s nerozhodnými myšlenkami. Nakonec se však jeden z nich přeci jen znovu odhodlal promluvit.

„Mami,” řekl tiše Evin a pomalu zvedl pohled, „mluvíš samozřejmě rozumně. Jenomže mně to právě došlo. Ona si z toho žádné ponaučení nevezme, protože ta pohádka prostě na konci zase projde resetem a počká, až si její příběh bude chtít vyslechnout někdo další. Ale pokračování už prostě nebude, Karkulka nikdy nebude mít šanci vyrůst a poučit se ze svojí chyby, ten tvůj princ bude pořád jen ten