Nikdy víc

Ano, toto je oficiálně první Grimstonská povídka a zatím první rovněž v chronologii příběhu. Můžete s ní začít, ale není to povinnost.

* * *

„Šedomire Großwolfe,” zaduněl hlas Nejvyššího soudce potemnělou místností, „zvaný též Požírač nebo Velký zlý vlk. Ocitáš se souzen před grimstonským Dvorem pohádek za několik závažných obvinění. Jsou jimi dvojnásobná vražda spáchaná na Sofii Durchwaldové, řečené Červené Karkulce, a její babičce Marii, dále zarážející krutost zmíněné vraždy, napadení zde přítomného Joakima Jägera s úmyslem zabití a nepřiměřený odpor dvorským vojákům při snaze o zadržení. To vše zastíněno činem nejzávažnějším – neomluvitelným a vědomým porušením zákona konstanty.“

Všechny oči v sále, až na kužel světla v jeho středu ponořeném do temnoty, se upíraly do jediného místa. Doprostřed, tam, kde ve zlatavé záři stál vlk. Obrovský, temný, šeredně pocuchaný se srstí slepenou sotva zasychající krví. Na čtyřech stranách kolem něj stáli vojáci, víly v černých ornamentálních zbrojích zdobených barevnými vitrážemi, které ladily s jejich blanitými křídly poklidně spuštěnými podél zad. Jejich sveřepé výrazy a elegantní halberdy, jimiž byli vyzbrojeni, tvořily jakýsi kontrast proti jejich ceremoniálnímu vzezření a dávaly tušit, že není radno si s nimi zahrávat.

Směrem doprostřed se upíraly také pohledy pěti zahalených postav usazených u mohutného stolu dominujícího místnosti. Zde se jako pán světa tyčil Nejvyšší soudce.

„Vyslyšme nejprve výpovědi svědků. Pane Jägere, prosím předstup.“

Z lavice přikryté stínem stojící po kraji kruhového pódia se s viditelnou námahou zvedl muž a předstoupil do světla. Čistá zelená tunika jen stěží skrývala vrstvy obvazů, kterými před dvěma hodinami dvorští felčaři opatřili jeho rozpáranou hruď, stejně jako snaha o kamenný výraz nedokázala zamaskovat bolest, s jakou našlapoval na levou nohu. Sotva se držel ve stoje, náhle sledován desítkami pohledů. Klopýtl, když se jeho směrem pomalu obrátily i nenávistně žhnoucí oči vlčí. Přes to všechno zvedl lovec zrak k vysokému pultu a promluvil.

„Jako obvykle jsem šel obhlídnout oblast, Ctihodnosti,“ řekl a cukl sebou při zvuku vlastních slov nesených zvláštní ozvěnou. „Když jsem se blížil k domku babičky Marie... Uviděl jsem vlka. Blížil se ke mně, přímo běžel. Z mordy mu kapala krev, byl jako šílenej. Sotva jsem stačil zareagovat, když se proti mně vrhl. Nikdy jsem nic takovýho neviděl, váženej soude. Bylo to...“ zarazil se a pohlédl na vlka, který jej stále nehnutě sledoval a z vyceněných zubů mu co chvíli skanula další kapička krve na kamenné pódium. „Sotva jsem se ubránil, a když jsem ho na chvíli setřásl, vzpomněl jsem si na takový jedno zaklínání, tak jsem to zkusil. Po chvilce se objevili támhle pánové,” pokynul směrem k nehnutě stojícím vílám, „a šelmu zpacifikovali. Pak mám trochu mlhavo…”

„Děkujeme, lovče. Můžeš se posadit. Vyslechneme nyní svědectví kapitána Cáelacha.“ Nejvyšší soudce pokynul rukou jednomu z vojáků.

Vílí důstojník učinil krok vpřed, jednou rukou sňal helmu a krátce se rozhlédl po místnosti. Z jeho pohledu i předpisového držení těla sálal vyrovnaný chlad. „Dorazili jsme na místo během minuty poté, co pan Jäger informoval Dvůr nouzovým použitím kouzla eisíos,“ pronesl jasným melodickým hlasem. „Vše probíhalo dle protokolu, než nás pan Großwolf napadl a byli jsme nuceni jej zneškodnit. Poté jsme prohledali místo činu.“ Zastavil se a s ním celý sál zadržel dech. Před dalšími slovy se musel vílí kapitán zhluboka nadechnout a zase vydechnout. „Vzadu rozražené okno, světnice zdemolovaná bojem. Nebo spíš... masakrem. Tělo stařenky jsme našli kulantně řečeno na třech různých místech. Krvavé, zohavené, rozsápané. Děvče leželo před otevřenými dveřmi, potkal jej stejný osud. Na obou naprosto jasné stopy napadení velkou psovitou šelmou. Závěr dle mého poměrně jasný.“ Cáelach věnoval jediný pohled plný opovržení obžalovanému.

„Dost téhle frašky!” vyštěkl z ničeho nic vlk a chňapl zkrvavenou mordou po Cáelachovi. Čtyři halapartny se náhle v ladném pohybu ocitly s hroty namířenými proti němu a uzavřely jej mezi sebou.

„Obžalovanému dosud nebylo uděleno–”

„Na to seru!” odsekl rozezleně Šedomir a vyplivl krev. „K čemu celé tohle divadlo? Všichni víme, že jsem to udělal, tak na co tolik tlachání? Roztrhal jsem tu proklatou babku na kusy a když konečně přišla ta malá čubka, roztrhal jsem ji taky, rovnou na prahu – a udělal bych to znova!”

V sále to zašumělo a ozvaly se nezřetelné hlasy protestu, které však Nejvyšší soudce zadržel pohybem ruky.

„Ale přemýšleli jste někdy nad tím proč?” pokračoval divoce Šedomir, nevšímaje si blyštivých hrotů halaparten. „Věnovali jste tomu někdy alespoň chvilku přemýšlení? Co to s někým udělá, když ho nakrmíte kamením a hodíte do studny, a pak znova a znova a znova?! Když pořád dokola musí prožívat totéž a může akorát zatnout zuby a hrát svoji podělanou roli do skonání světa?”

„Každý má v příběhu své místo,” přehlušil Nejvyšší soudce vlčí hněv. „Pohádky nesou zásadní význam pro mladší generace a fungování našeho vesmíru jako takového.”

„Mladší generace?” ušklíbl se hrozivě vlk. „Tak dětem ukažte, jak jsem ty dvě rozsápal na hadry, když mi přeskočilo!” Pak upřel běsný pohled přímo na majestátní postavu naproti sobě a ztišil hlas: „A nezapomeňte taky na to, jak mi plíce zaplaví voda a pomalu se topím pokaždé, když se přestanou dívat.”

Nejvyšší soudce nehnul ani brvou, zatímco celý sál zachvátilo mrazivé ticho.

„Je zřejmé,” pronesl nakonec soudce, „že obžalovaný, jak ostatně dosvědčil, není v této chvíli jasné mysli. Soud proto rozhoduje pro jeho dlouhodobý pobyt v Asyliu, kde bude pod maximální ochranou jeho hlava ošetřena, aby se opět mohl navrátit do svého příběhu – pochopitelně za určitých opatření.”

„To mi nemůžete udělat!” zařval vlk a byl by se snad na soudce vrhl, nebýt Cáelachovy zdobené halapartny a kapitánova odhodlaného pohledu.

„Taková jsou pravidla, pane Großwolfe. Každý zde má své místo,” slyšel dunivý soudcův hlas, když se kolem jeho krku zamkl těžký okov a zachrastily řetězy.

„Přijdou další jako já!” zavyl Šedomir a zoufale tloukl hlavou proti neoblomným vílám, které se jej snažily vyvléct z místnosti. „Přijdou a tahle zpropadená hra se zhroutí, zbořená loutkama, který ji hrály!”

Kolem jeho tlamy se pevně obemkl provaz a vojáci jej vytáhli ven ze dveří.

Nejvyšší soudce opět usedl a vyprovázel šílené zvíře pohledem. O ničem z toho neměl ten vlk vědět. Nic z toho si neměl uvědomovat.

* * *

Jednoho dne dala maminka Červené Karkulce košíček s bábovkou a vínem a poslala ji přes les k chaloupce babičky, která měla zrovna narozeniny. Kladla jí však na srdce, aby se vyhnula lesu, a především se cestou nikde nezdržovala a nepouštěla se do řeči s cizími lidmi. Karkulka, děvče světlovlasé, drobné a hodné, horlivě přikyvovala a těšila se, až se bude moci vydat na cestu. Když vyrazila, cosi ji však přeci jen táhlo k lesu. Jakási touha po neznámu, chuť jednat na vlastní pěst, prosté zaujetí anebo... ještě něco jiného?

Ať už to bylo cokoli, poslechla to. Vydala se spokojeně lesem, obdivujíc jarní přírodu. Netrvalo to však dlouho, než se k ní odkudsi připlížila liška.

* * *

Kapitán Cáelach zuřil. „Není možné, aby někdo jen tak zmizel z Asylia, ke všem čertům!“

Přítomní vojáci bázlivě zatřepali skelnými křídly.

„Přiveďte mi lidi, co u něj hlídali!“ rozkřikl se na dvojici u dveří a víly okamžitě odspěchaly splnit rozkaz.

„Kapitáne, je tu druhý problém,“ ozval se pohledný mladý poručík v barevné zbroji. Cáelach k němu obrátil pohled. Barvy jeho zorniček se divoce přelévaly a vytvářely tak dojem bouřky.

„Zítra měla…“ začal poručík, ale kapitán myšlenku dokončil za něj.

„Zítra měla být pohádka uvedena zpátky do chodu, já vím, sakra! Všechno vypadalo kontrolovaně, ten vlk se choval úplně normálně!“

„Co navrhuješ?“

Cáelach si povzdechl a tiše zaklel ve vílím jazyce. Nezasvěceným by to připadalo jako úryvek poezie, vílí vojáci se po sobě však zaraženě podívali. „Informujte co nejvyšší lidi u Dvora, ať to nějak záplatují, ale ať se to nedostane mezi veřejnost. Už tak je stabilita vychýlená víc, než by se nám mělo líbit. Tu roli vezme kdokoli, hlavně ať příběh znovu funguje.“

„Rozkaz, kapitáne.“

* * *

„Ahoj, Karkulko,“ oslovila dívenku liška. „Copak to neseš ve svém košíčku? Kampak máš namířeno?“

Karkulka se zarazila. Šelma působila zvláštně. Nejen proto, že uměla mluvit, o podobných jevech už děvče slyšelo, nějaký podvědomý a zcela nevysvětlitelný pocit jí ale napovídal, že něco není v pořádku.

„Jdu k babičce, má dneska narozeniny,“ odpověděla opatrně Karkulka. „Nesu jí v košíčku bábovku a víno, co mi dala maminka.“

„To je od tebe velice hezké,“ poznamenala sladce liška. „Kdepak bydlí babička? Máš dlouhou cestu?“

„Kdepak, jen tuhle přes les, tam má babička svou chaloupku,“ odvětila dívka, pořád poněkud nervózní.

„Víš, tak mě napadá,“ zamudrovala liška, „nebylo by hezké jí k tomu všemu ještě uvázat kytičku? Hezky by to oživila.“

„To je ale dobrý nápad!“ zaradovala se Karkulka. „Půjdu jí natrhat kytičku.“
 Liška se usmála a odběhla. Mířila samozřejmě k domku babičky.

* * *

„Pokročili jste nějak?“ Kapitán Cáelach seděl ve své pracovně, zdobené místnosti s vitrážovými okny, a poslední hodinu si nepřetržitě pohrával s nožem.

„Pokoj jsme prohledali do nejmenších podrobností a nenašli jsme absolutně nic. Muselo se jednat o jakousi mocnou formu teleportace,“ odpověděl poručík.

„To se dřív naučí prasata létat, než aby se nějaký vlk teleportoval. A ještě s Asylia! Víš, jak absurdně to zní? Prohledejte to znovu.“

„Se vší úctou, pane, to se stalo už třikrát.“

Cáelach odložil nůž a chtěl něco namítat, ale pak ho něco napadlo. „Možná nehledáme na správném místě.“

„Prosím?“ podivil se poručík.

„Dokážeme vyloučit, že mu někdo pomohl?“

* * *

Bylo něco po poledni, když Sofia Durchwald stanula přede dveřmi chaloupky své babičky. Košíček, který nesla, zdobilo pěkně svázané luční kvítí.

Jako obvykle zaklepala a čekala na odpověď.

„Dále!“ ozval se zevnitř tlumený hlas.

Dívka sáhla po klice. Už viděla, jak otevírá dveře, ale obraz, který následoval ji zamrazil na místě. Proti ní stál veliký šedý vlk, z očí mu svítilo šílenství, z tlamy kapala krev. Babiččina krev. Sofia vykřikla.

Pak si uvědomila, že stále stojí před zavřenými dveřmi a ruku křečovitě svírá na kované klice. Kov se jí nepříjemně zarýval do dlaně. Co to bylo?

„Stalo se něco?“ zavolal tlumený hlas zevnitř.

Sofia nebyla schopná odpovědět. Znovu se pokusila vzít za kliku, ale v tu chvíli ucítila, jak se jí do těla zarývají ostré tesáky, silné čelisti drtí maso i kosti. Ohlušoval ji vlastní vřískot, otupovala strašlivá bolest.

A bylo to pryč. Klečela na zemi přede dveřmi do chaloupky – ani si nepamatovala, kdy se sesunula na zem – a třásla se. Vjemy, které se jí bez pozvání vetřely do hlavy působily jako vzpomínky. Jenže nic takového přeci nikdy nezažila. Nebylo to možné, protože ty představy zcela jistě zvěstovaly její smrt. Anebo to možné bylo? Na celé situaci jí najednou přišlo cosi nepříjemně povědomého.

Dveře se náhle otevřely a nestál za nimi vlk, nýbrž liška, která na sobě, kdo ví proč, měla babiččiny šaty. Zvířecí oči působily ustaraně.

„Co se děje?“ zeptala se šelma starostlivým tónem.

„Já... já nevím,“ pípla Karkulka. „Kde je babička? Co tady děláš?“

Liška, která jak se zdálo byla ve skutečnosti lišák, se zarazila a chvíli nedokázala vymyslet odpověď. „Je jen zavřená vzadu v kumbále, nesežral jsem ji. Musel jsem vymyslet nějakou alternativu,“ prohlásil nakonec lišák.

„Co?“ stále roztřesená Sofia nic nechápala.

„Sakra, to jsem možná neměl říkat,“ znejistěl lišák. „Co je s tebou?“

„Viděla jsem... Byl tady... Hrozně to bolelo,“ vzlykala nesouvisle dívka.

„No do háje. Tobě zůstaly vzpomínky!“ zíral lišák vyjeveně.

„Nic takového se ale nestalo!“ hájila se zmatená Karkulka.

„Stalo. V minulém opakování Šedomirovi ruplo v bedně a... No to je jedno. Proto jsem tady teďka já. Ksakru, ale musíme příběh správně ukončit, tohle je špatný!“ drmolil lišák.

„Jaký příběh?“ nechápalo děvče.

„Podívej, jsi součástí pohádky, kterou prožíváš pořád dokola. Její opakování udržuje hromadu věcí v chodu, ale věci musejí zůstat víceméně stejné, aby to fungovalo,“ vysvětloval překotně lišák. „Sakra, asi bych měl použít eisíos.“

Karkulka na něj nevěřícně zírala. „Co to je?“

„Kouzlo, které informuje Dvůr, když se něco vychýlí z rovnováhy,“ odpověděl. „A to, že si pamatuješ, je dost špatný znamení.“

„Co si pamatuju?“

Lišák na ni upřel pohled. „To řekni ty mně.“

Sofia se rozhlédla. „Už jsem tu byla. S košíkem, babička měla narozeniny,“ začala pomalu. „Přijde mi to nedávno. To nedává smysl!“

„Pokračuj.“

„V lese jsem někoho potkala, jako teďka tebe. Ale nebyla to liška.“

„Vlk. Šedomir,“ doplnil lišák.

Krev, zuby, strašlivá bolest. Sofia znovu vykřikla. Lišák k ní skoro instinktivně přiskočil a ovinul jí huňatý ohon kolem paže.

„Klid, je to pryč,“ chlácholil ji. „Co jsi viděla?“

„Pak byl tady. V chaloupce,“ hlesla dívka. „Měl... Měl zuby od krve a vrhl se na mě.“ Znovu se roztřásla.

„Přesně tak to bylo,“ vydechl lišák. „K čertu, to není dobrý.“

„Proč ne?“

„Narušuje to konstantu. Neměla by sis nic pamatovat, je potřeba dokončit příběh, měl jsem se o to postarat, když je Šedomir v base, tedy on není v base, ale o tom nikdo neví.“

„Lišáku?“

„Jmenuju se Evin. Co je?“

„Co se má stát na konci toho příběhu?“

Lišák Evin se nervózně podrbal za uchem. „Normálně má Šedomir slupnout babičku, a pak tebe, jenomže jste jakoby v jeho břiše, on dokáže někoho sežrat tak, aby mu to neublížilo, a pak přijde lovec, rozpáře mu břicho a vysvobodí vás. Ale sakra, úplně jsem na Joakima zapomněl! Musíme něco udělat.“

„Nechci, aby mě kdokoli slupnul ať tak nebo tak!“ ohradila se Sofia nečekaně rázně.

„To chápu,“ přiznal Evin. „No nic, použiju eisíos a víly už něco vymyslí.“

„Jaké víly? Co udělají?“ ptala se dívka.

„Pravděpodobně ti opraví paměť a všechno zase resetují,“ přiznal lehkovážně Evin.

„Vezmou mi paměť!“ vyděsila se Sofia. „A pak mě zas někdo slupne? Nechci, aby mě nikdo jedl!“

„Ehm, no, něco vymyslíme, bude to v pořádku,“ uklidňoval ji lišák a trochu znejistěl. Pak si lehce odkašlal, klepl tlapou do futer dveří a seslal eisíos. Nejdřív to vypadalo, že se nic neděje, jen pár barevných jiskřiček, které odlétly od jeho tlapy, signalizovalo, že došlo k nějakému kouzlu. Záhy se ale vzduch zvláštně zachvěl a kolem dveří zapulzovaly barvy. Zvláštní, nadpřirozené ale svým způsobem příjemné zahučení oznámilo příchod vílích vojáků. Čtveřice přistoupila k chaloupce a za nimi se mihotal obrys portálu, nezřetelně vyjevující siluetu jakéhosi města.

Byli útlí a pohlední, s jemnými, a přesto jaksi nesmlouvavými rysy, hladkou pletí a barevnýma očima. Jejich zbroje, zdobené a zdánlivě ceremoniální, byly spletenci černých rostlinných motivů, které doplňovaly ozdoby v podobě vitráží v odstínech fialové. Ze zad všem vílám vyrůstaly dva páry křídel, které se svým hmyzím vzhledem rovněž připomínaly sklo.

„Co se stalo?“ začal rázným hlasem jeden z příchozích a zavibroval přitom křídly. Znělo to skoro hrozivě.

„Ee, hehe, máme tu takový problém,“ ošil se lišák, zatímco Karkulka jen vyjeveně sledovala vílí vojáky.

„Jaký problém?“ probodával ho voják pohledem.

„Totiž, taková drobnost,“ hovořil pomalu Evin. „Holka nějak zpanikařila, já taky zpanikařil, no a šlo to do háje.“ Zachytil Sofiin pohled a pochopil její myšlenky. Teď sledovala portál.

Lišák se pohnul směrem k vílám. O kus ustoupily pro případ, že by měl být nebezpečný. Tím ale vznikl relativně volný prostor mezi nimi, který nad hřbetem lišáka odhaloval průhled na portál do Grimstonu.

Karkulka se rozhodla. Nikdo ji už žrát nebude.

Vílí vojáci věnovali pozornost převážně Evinovi, který se, pravda, choval nanejvýš podezřele. Karkulka skočila. Evin se trochu přihrbil a ona ho takřka přeletěla, vrhaje se k portálu za ním. Zaslechla nějaké slovo, kterému nerozuměla, a někde za ní cosi třesklo. Víc už ale nezjistila, protože ji pableskující díra v realitě vrhla kamsi hodně daleko.

Ve skutečnosti se stalo asi tohle. Kapitán Cáelach zareagoval na její manévr pohotovým zakletím určeným k paralyzaci cíle. Vyřkl slovo, vrhl z prstů barevný éterický projektil, jenže v tu chvíli lišák Evin jako omylem škubl ocasem a zakletí jej trefilo právě tam. Dívka o zlomek vteřiny později zmizela v portálu. Cáelach v rozrušení vrhl druhé zakletí přímo na hlavu rezavého zvířete a šelma se sesunula k zemi. Kapitán zaklel.

„Nebylo to trochu unáhlené?“ prohlížel si jeden z vojáků ležící lišku neschopnou pohybu.

„Možná, to se brzo dozvíme. Jenomže především nám teď zmizela ta holka! Pochybuju, že umí ovládat portál, takže ji to vyplivlo naprosto kamkoli v Grimstonu. Já se z toho zblázním, tuhle zpropadenou pohádku už nemůžu ani vidět.“

* * *

Lišák seděl na koberci v pracovně grimstonského kapitána stráží a pohled upíral raději do země. Cáelach, krásný a hrozivý jako letní bouřka seděl naproti němu za svým stolem a zase jednou si hrál s nožem.

„Jsi z Grimstonu, nemáš se samotnými pohádkami tolik zkušeností, to chápu,“ začal vílí důstojník pomalu a zněl přitom jako zklamaný rodič. „Ale dostal jsi šanci vzít jednu roli, důležitou roli, a pomoct tím navrácení řádu. Svěřil jsem ti svoji důvěru, Evine, Dvůr ti svěřil svou důvěru a ty to celé takhle zpackáš? Co mi k tomu řekneš?“

Evin jen krátce zvedl čumák, než se zase zadíval do koberce. „Reset se nepovedl,“ řekl po chvíli. „Teda buď reset nebo její resurekce. Každopádně jí zůstalo něco z předchozího opakování, snažil jsem se jí uklidnit a dát vám vědět, jenomže když jste přišli, tak zdrhla.“

„Takže soucit,“ vyvodil Cáelach. „Soucit je nebezpečná věc, Evine. Měl jsi prostě dokončit pohádku a počkat na další reset.“

„Se vší úctou kapitáne, ale to nešlo,“ namítl skutečně se vší úctou lišák. Hned ale pokračoval. „Nicméně, pokud dovolíte, chci vám něco nabídnout.“

„Mluv.“

„Když mě pustíte a dáte mi šanci, dokážu ji najít. Zapamatoval jsem si její pach a myslím, že ji budu schopný ve městě vystopovat. Potřebuju jen trochu času, ale napravím to.“

Kapitán ho chvíli zamyšleně sledoval. „Dobrá, máš mít svoji šanci napravit tenhle nepořádek,“ prohlásil a odložil nůž. „Tři dny. Pak se budeš hlásit tady i s tou holkou nebo si znovu popovídáme.“

„Děkuju,“ sklonil Evin hlavu.

„A teď padej.“

Jeden z dalších vílích vojáků otevřel dveře a lišák vyběhl na chodbu. Jakmile se dveře zase zavřely, obrátil se poručík na Cáelacha.

„Bylo to rozumné? Mám pocit, že tu holku úmyslně nechal uniknout,“ vyslovil svou obavu.

„Já jsem si tím naprosto jistý,“ odpověděl Cáelach s klidem. „O to víc se ji teď bude snažit najít a dovede nás až za ní. Nelhal, Evin je svým čichem proslulý.“

„Máme ho dát sledovat?“ zajímal se poručík.

„Jsem rád, že jsi na to přišel.“

* * *

Bylo to ještě dva dny předtím, když Šedomir Großwolf ležel ve svém pokoji – či spíše cele – v proslulém Asyliu, instituci určené lámat něčí mysl velice precizním způsobem, aby se následně dala zpátky poskládat tak, jak si přál Dvůr. Alespoň takový dojem Šedomir dostal, naneštěstí pro jeho opatrovníky měl opravdu silnou vůli.

V místnosti toho moc nebylo – zejména nic, čím by mohl sám sobě či komukoli jinému ublížit. Matrace na zemi, misky na vodu a žrádlo, se kterými se nedalo pohnout, a pár nahodilých předmětů, aby se nenudil. Jednali s ním jako s nějakým psem, a to ho vytáčelo ještě víc než všechna sezení s kdejakými terapeuty a divné procedury, které mu údajně měly pomoct.

Teď byla v místnosti navíc ještě jakási podivná cizí přítomnost. A s ní vstoupil dovnitř také hlas.

„To bylo působivé, co jsi předvedl u soudu.“ Hlas byl tichý, vtíravý a nedalo se dobře určit, zda je příjemný nebo ne.

„Výborně, už slyším hlasy,“ zabručel Šedomir a ani nepohnul hlavou. „Mají pocit, že mě léčí, a přitom mi tady dočista přeskočilo.“

„Obávám se, že nikoli,“ opáčil hlas. „Vlastně bych řekl, že ti to myslí jasněji než mnohým okolo. Dokázal jsi přeci prohlédnout.“

„Super, můžeme si na to připít,“ odfrkl Šedomir. „Ale bylo mi to k hovnu.“

„Zase nemáš pravdu,“ opravil jej hlas. „To, co jsi předvedl... To byl jen začátek něčeho většího. Oni všichni slyšeli tvá slova a zaryla se jim do mysli, i když si to nechtějí připustit. Dvůr začal pochybovat – a to se zatím nikdy nestalo. Tvůj projev byl možná v konečném důsledku jen zašeptáním, šepot ale přeroste v ohlušující řev. Sám jsi to říkal: tahle hra se zhroutí a zboří ji loutky, které jí hrály.“

„Chtěl jsem říct,“ zabručel Šedomir, „že je mi to k hovnu, protože stejně trčím v téhle díře.“

„Opravdu?“

Vlk pocítil zvláštní přítomnost s novou intenzitou a chlupy na zátylku se mu zježily. Vztyčil uši a konečně se zvedl.

Když se otočil, ocitl se tváří v tvář temnému prázdnu. Nepopsatelné a strašné nicotě, která se rozprostírala tam, kde předtím stála pevná zeď Asylia.

„Jestli si troufáš, vykroč,“ vyzval ho hlas. Tichý, podmanivý. Nepříjemně cizí, a přitom s aurou blízkosti a důvěrnosti.

Šedomir zaváhal. A pak vykročil.