Srdce princezny

 UPOZORNĚNÍ: Tato povídka obsahuje detailní popisy násilí a jiných ošklivých věcí včetně tématu sebevraždy, vše pochopitelně za silným uměleckým záměrem. Čtěte na vlastní uvážení.

* * *

Hájovna byla tichá a příjemně osvětlená zapadajícím sluncem, jehož svit si nacházel cestičky skrze rákosové žaluzie v oknech. Nábytek stál úhledně na svých místech, květina na malované komodě byla zalitá, prach na policích pečlivě setřený. Všechno v místnosti vyzařovalo idylickou atmosféru útulného malého příbytku. Všechno kromě těla oběšence visícího na prostředním trámu.

Kapitán Cáelach stál s rukama založenýma na hrudi chráněné ozdobnou černou zbrojí a zachmuřeně viselce pozoroval. Nikdo z okolních vílích vojáků se neopovážil byť jen špitnutím narušit tok kapitánových myšlenek, dokud sám nepromluvil.

„Jak k tomuhle sakra práce došlo?“ zavrčel s marnou nadějí, že někdo z jeho podřízených bude mít odpověď. Vojáci se nenamáhali ho ujistit, že tomu tak opravdu není.

„Mně stačil ten zpropadený vlk minulý týden, a teď tohle? Co je to, spiknutí?“ láteřil a pomalu obcházel postavu visící u stropu. Oběšený se při letmých pohybech kapitánových blanitých křídel mírně kýval ze strany na stranu. Jeho úbor dokonale svědčil o jeho profesi – královský lovčí. Na svou pozici trochu mladý, pobledlou tvář s modře naběhlými žílami pokrývalo sotva jemné strniště, ale zjevně šikovný. Kapitán moc dobře věděl, o koho se jedná, jaký byl jeho úkol, a jak to všechno mělo dopadnout – tohle byl jeden z těch známějších příběhů. Co už mu unikalo byl způsob – a důvod – jak se to všechno pokazilo a skončilo až tady.

Kapitán Cáelach se znovu rozhlédl po uklizené místnosti. Nikde žádné stopy po násilí. Nikde žádný dopis na rozloučenou ba ani na vysvětlenou. Jen pečlivě uspořádaná místnost hájenky, jejíž dokonalost narušovala pouze převrácená stolička vprostředku – a samozřejmě ten mrtvý. Kapitán štokrle překročil a vrátil se zadumaným pohledem ke středobodu zájmu. Ač mu to bylo navzdory otrlé povaze nepříjemné, přejel tělo znovu od hlavy k patě. Povšiml si několika míst, na kterých byly nohavice nebožtíka potrhané a roztřepené, snad od trní a bodláčí. Na první pohled přisoudil tento nedostatek mladíkově profesi, která se ostatně v hojné míře zaobírala pohybem v lese. Ale ty trhliny byly až příliš četné a působily příliš čerstvě, než aby byly znakem běžného obnošení. Ale byl vůbec tenhle poznatek k něčemu?

Dveře do hájovny se pomalinku otevřely. Ani nevrzly. Ne, někdo, kdo se tak svědomitě staral o svůj příbytek, by nenechal své oblečení takhle pocuchané déle, než bylo nutné.

Do místnosti vstoupil další z vílích vojáků, oděný stejně jako ostatní do černé zbroje kované na míru, která podtrhovala jasné barvy jeho očí, vlasů i hmyzích křídel. Křídla se mu nervózně třepala a vnášela tak do ztichlé místnosti dosud nepřítomný zvuk. Ve tváři byl voják bledý a vypadal, že pokud si brzy nesedne, šlehne sebou na zem.

„Pane kapitáne?“ promluvil příchozí.

„Mluv,“ vydechl smířlivě Cáelach. V duchu se připravoval na nejhorší. Nepřipravil se dostatečně.

„Je mrtvá,“ vymáčkl ze sebe voják. „Přesvědčte se sám, není… není to moc daleko. Ale být vámi… není to hezký pohled.“

Voják prudce zatřepal křídly, jako by mu přeběhl mráz po zádech. Zapřel se o futra pro oporu, ale když pohlédl na oběšeného lovce, s tichým zachrčením zase vyklopýtal z chalupy ven.

‚To je v pořádku, nejsou na takové věci zvyklí,‘ uklidňoval se v duchu Cáelach, snaže se zachovat chladnou hlavu. ‚Ostatně, já taky ne.‘

Dokončil své pomalé kolečko kolem oběšence a zamířil již trochu rychlejším krokem ke dveřím.

„Ukaž aspoň směr,“ požádal bledého vojáka, a ten poslušně natáhl prst směrem k lesu. „Díky. Vy ostatní… no uvažte, jestli chcete jít se mnou.“

V doprovodu dvou svých mužů z celkového počtu pěti víl, které ho při tomto úkolu doprovázely, dorazil na místo. Poznal to. Ne, opravdu se nepřipravil dostatečně. Ale aspoň se mu už v hlavě začal skládat obrázek o tom, co se přihodilo…

* * *

‚Musíš ji zabít.‘ Rozkaz mu rezonoval v hlavě. Jasný a tak příšerně prostý. Stále a stále dokola. ‚Jako důkaz mi přineseš její srdce.‘

Na pozadí toho rozkazu se mu promítaly všechny ty věci, které mu naslibovala, život, jaký by mohl vést, kdyby splnil. A především způsob, jakým to říkala – opojný, mámivý, tak strašně, strašně sladký. Ještě teď se mu motala hlava z pomyšlení na její přízeň, kterou si mohl vydobýt. Přízeň královny! Té nejkrásnější ženy, jakou kdy v životě spatřil. A vybrala si zrovna jeho.

Přes hukot vlastních myšlenek se sotva dokázal soustředit na cestu. A na to nebohé děvče kráčející rozverně před ním. ‚Ach, Sněhurko, kdybys jen věděla…‘

Luk měl jako vždy přehozený přes rameno, šípy v toulci u pasu. Ten pohyb měl nacvičený tisíckrát. Stačily dvě vteřinky. Stačily dvě vteřinky a bylo by po všem. Mohl mít co by si jenom přál. Z těch jejích překrásných rtů to znělo tak jednoduše… Ale teď, tváří v tvář skutečnosti, znejistěl. Už si představoval, jak snímá z ramene luk, cítil prsty na dříku šípu… ‚Ne, to přece nemůžu udělat!‘ Myšlenky na mámivá slova na chvíli utlumilo svědomí. Pak se ale vtíravý hlas královny ozval znovu. Sevřelo se mu hrdlo. ‚Ne tady, jsme pořád moc blízko,‘ opravil se, jako by snad mohla sledovat jeho myšlenky.

„Dneska je tak krásně!“ zazvonil do oněch překotných myšlenek Sněhurčin hlas. Líbezný a plný života, jen se dát do zpěvu. „Co myslíš, Marceli, uvidíme dneska nějaké srnky?“ A s bezstarostným smíchem se na něj otočila. Toho se obával. Nechtěl se střetnout s jejím pohledem. Nemohl.

„Určitě,“ donutil se přikývnout. „Letos jich je v lese fůra.“ Doufal, že v jeho hlase nedokázala nic rozpoznat. Ale byla tak zabraná do obdivování přírody, že jej skoro nevnímala. Proč taky, byl pro ni jen obyčejný lovčí, který ji měl chránit na vycházce, a ona byla princezna.

„Já se tak těším, touhle cestou jsem ještě nešla,“ usmívala se dál Sněhurka, a zase se dívala před sebe, konečně se nemusel vyhýbat tomu pohledu jejích nevinných rozjařených očí. Zašli pod příkrov stromů zastřešující jednu z méně používaných lesních cest. Zámek za nimi pro ně zmizel.

‚Proč by si jen kdo přál její smrt?‘ blesklo Marcelovi hlavou. ‚Je tak krásná, tak čistá a má takovou radost ze života! Tohle ne, tohle nemůžu…‘

‚Ale zajímalo by tě, jaké by to bylo,‘ ozval se jako v odpověď na jeho vlastní myšlenky jakýsi hlas. Tichý, vtíravý, podivně cizí, a přitom jaksi důvěrně známý. Marcel se zaraženě rozhlédl, jeho lovecký zrak vmžiku prozkoumal každý keřík v hustém podrostu podél cesty. Podíval se i na Sněhurku – zřejmě si ničeho nevšimla.

‚Co je tohle za triky?‘

‚Žádné triky, jen tvé vlastní upřímné myšlenky,‘ zazněl hlas znovu. Marcel by nedokázal určit proč, ale připadal mu divný, nepřirozený. Ale jeho slova jej nutila zajímat se, co chce říci.

‚Dostal jsi rozkaz,‘ pokračoval podivný šepot. ‚Tak ho splň.‘ Neznělo to jako příkaz, spíše jako přátelské doporučení… Marcel si začal uvědomovat tlak lučiště, které se mu zapíralo do hrudi. Prsty pravé ruky se mu bezděčně otřely o letky připravených šípů. Sněhurka se znovu zvonivě zasmála. Zalekl se sám sebe.

‚Váháš?‘ Zase ten tichý hlas. ‚Zbytečně. To, co prožíváš, už se stalo. Desetkrát, stokrát… na tom nesejde. A stane se to zase znovu, ať chceš nebo ne. Budeš chycený v nekonečném cyklu nemožného rozhodnutí, bude se ti pořád dokola a dokola svírat hrdlo tak jako teď… A pokaždé to vzdáš.‘ Před očima se mu jako rozechvělý letní vzduch mihly obrazy, či spíše pocity. Pocity, že tohle už zažil, pocity selhání ale zároveň úlevy, když Sněhurce přiznal svůj úkol a poslal ji pryč. ‚Vzdáš to, a to je všechno,‘ šeptalo to dál, ‚pro tebe ten příběh skončí. Skončí nesplněným rozkazem, lží a životem ve strachu, že na to ta tvá královna přijde. A pak? Pak se to zase celé zopakuje. Jinými slovy, nezáleží na tom, co uděláš.‘

Hlas se na chvíli odmlčel, až měl lovec pocit, že se vytratil docela. V jeho uších chvíli šumělo jen listí v lehkém vánku. Zaslechl, jak se Sněhurka zhluboka nadechla a znovu se spokojeně zasmála. Představil si, jak bere luk. Jak vkládá do zářezu šíp, prudce napíná tětivu. Zamrazilo ho při obrazu šípu, který jí proniká do těla. Představil si, jak se dívka hroutí k zemi.

‚Vidíš, už nad tím přemýšlíš,‘ vrátil se hlas a usadil se kdesi v jeho zátylku. ‚Chceš to udělat. Zajímá tě to. Protože v hloubi duše víš, že na tom stejně nezáleží. Celé se to zase zopakuje, však jsi to viděl. Tak proč to jednou neudělat jinak? Víš, málokomu se v životě poštěstí někoho zabít. A málokomu se poštěstí vyváznout z toho beztrestně. A tebe navíc královna odmění! Představ si i tohle. Víš, jak moc si přeje tu holku mrtvou? Kdo ví, jak velká bude její velkorysost…‘

Marcelovi se začalo špatně dýchat. V mysli si vybavil své setkání s královnou. Tak blízko její odzbrojující kráse… Věděl, že kdyby teď chtěl něco říci nahlas, zapletl by se mu jazyk. A třeba, jen možná, by se mu odvděčila opravdu štědře… Dovolila by mu přiblížit se té kráse ještě víc. Dovolila by mu se dotknout jejího těla. To všechno za jedinou službu, tak strašně prostou, a tak prostě strašnou.

‚Mám ji zabít?‘ Zalkl se tou myšlenkou, jako by to byla ta nejabsurdnější věc, jakou si kdy vůbec pomyslel. ‚Musíš ji zabít,‘ ozvala se opět ozvěna melodického hlasu královny. ‚Jako důkaz mi přineseš…‘

Všiml si, jak se Sněhurka zastavila a rozhlíží se kolem sebe.

‚Je to tak prosté,‘ zněl znovu ten tichý vtíravý hlas. ‚A tak lákavé…‘ Ten mrazivý šepot se mu zabodával mezi obratle. Slyšel, ne, cítil tlukot svého srdce v celém těle. Jeho dunění jej téměř ohlušovalo.

‚Otáčí se!‘ zaznamenal nepřítomným zrakem zamlženým stovkou představ. Nemohl jí dovolit se na něj podívat, nemohl jí dovolit se na něco zeptat tím zvonivým hláskem, nemohl…

Jeho ruce pracovaly samy. Jediným pohybem strhl luk z ramene, druhou prudce vytáhl šíp, dřevo kleplo o sebe – ten tichý zvuk v jeho uších takřka zaduněl. Z takové blízkosti nemohl chybit. Při plném nátahu nemohl nezabít…

Prsty se v bleskurychlém pohybu dotkly lícní kosti, svaly se napjaly proti tětivě. Pustil. Šíp se závratnou rychlostí vymrštil kupředu a o zlomek vteřiny později se Sněhurce zabořil do hlavy, vnikaje přímo do spánku, jak se její hlava počala otáčet. Hrot, hnán nesmírnou silou kupředu, na druhé straně prorazil kost a se sprškou krve vystoupil z lebky levým očním důlkem.

Její tiché přidušené zasípění téměř nevnímal, ohlušen duněním vlastního tepu. Zemřela okamžitě, dřív než se její tělo, s hlavou nepřirozeně převrácenou dopředu, zhroutilo na zem jako loutka, které někdo odstřihl nitky. Spolu s ní spadl na zem luk upuštěný z roztřesené ruky.

Marcel zařval a zalapal po dechu, který se mu okamžitě zrychlil. Tep v uších duněl ve stejném tempu. Ruce i nohy se mu rozklepaly a přepadla ho závrať. Zamlženým zrakem zíral před sebe, neschopen pochopit, co se právě stalo. Neschopen pochopit, co právě udělal.

Trvalo nějakou chvíli, než se mu zpomalil dech i tlukot srdce, než přemohl téměř nepřemožitelnou touhu řvát, kvílet, zvracet nebo se bezvládně zhroutit k zemi. Jako vyplašená lesní zvěř se rychle rozhlédl kolem sebe – ta tam byla jeho lovecká pečlivost, ale všude vůkol stejně nikdo nebyl. Prudce obrátil hlavu opět k tělu. Nepohnulo se. Jediná rána, jedná vteřinka všechno ukončila. Konečně se odvážil pohnout kupředu.

Pomalu došel až k mrtvé dívce. Dopadla opravdu zvláštně, s hlavou předkloněnou prudkým nárazem šípu, šípu, který dosud trčel z její hlavy jen kousíček vedle pravého ucha. V místě, kde vnikal do lebky se potrhaná kůže ztrácela v prameni krve, který pomalu ustával, jak srdce přestávalo pracovat.

‚…její srdce.‘ Líbezný královnin hlas vyplnil ohluchlý prostor Marcelovy hlavy. Znovu se mu stáhlo hrdlo. Vztáhl ruku k dlouhému loveckému noži u pasu. Tohle ještě nebylo u konce…

‚Vidíš, dokázal jsi to,‘ přihlásil se opět tajuplný šepot. Nezněl ani pohoršeně, ani překvapeně, dokonce ani pyšně. Jen konstatoval krutou pravdu a přibil Marcelovo vědomí mrazivým hřebem ke skutečnosti. Tohle už nebyl sen ani představa. To se doopravdy stalo. ‚Tak, teď už zbývá jen poslední část. Věř mi, tohle si užiješ.‘

Marcel neodpovídal. Nebyl si jistý, jestli by to vůbec v danou chvíli dokázal. Místo toho pomalu přistoupil až ke Sněhurce. Znovu se rozhlédl. Věděl, že touto dobou a touto pěšinou nikdo nepůjde, ale úzkost mu stejně nedovolila setrvat tak blízko u cesty. Nadechl se a pokusil se opatrně vzít bezvládné děvče pod pažemi. Ač mrtvé ruce nejevily žádný odpor, zjistil, že takhle to nepůjde. Jeho mysl, pomalu se stávající otupělou, vzdala další pokusy o zdrženlivost. Uchopil dívku pevně pod pažemi, prsty zaryl do drahé látky jejích šatů, a s vypětím sil se jal tělo táhnout hlouběji do podrostu. Nebylo to snadné, dlouhá sametová sukně se zadrhávala o zem, a nakonec se s ostrým zvukem roztrhla o trčící větev, už tak pošpiněná prachem, hlínou a – lovčí s odevzdaným povzdechem zatnul čelist – tělesnými tekutinami, které uvolnily posmrtně povolující svěrače.

Dotáhl to, co bývalo krásnou Sněhurkou, do zákrytu vzrostlých stromů a hustého podrostu. Tady si tělo trochu nadzvedl a upustil zády na zem. Dívka se podruhé zhroutila na zem, se zohyzděným obličejem upřeným do korun stromů. Jestliže už za života byla neobvykle bledou, nyní se její kůže zbavená krve změnila na čistě bílou. Marcel si vzdáleně, jako by snad ani nebyl pořádně přítomen ve své mysli, počal uvědomovat, že už ho nic z toho netrápí. Otupěl. Psychické vypětí bylo příliš velké.

‚Tak už jen to srdce,‘ připomněl tajemný hlas. Marcel jej přijal jako nezvratnou skutečnost. Pomalu poklekl k tělu a vztáhl ruce ke šněrování živůtku. Pak ruce zase stáhl a pomalým pohybem vytáhl z pouzdra u pasu dlouhý nůž. Znovu se ale zastavil.

‚Zase váháš?‘ připomněl mu šepot. ‚A přitom si to opět představuješ, zajímá tě to.‘ Hlas tiše předříkával tichou pravdu. ‚Není to kouzelné? Máš všechen čas světa, nikdo sem nepřijde. Královna jistě do setmění počká. A setmění, to je ještě daleko.“

Dlouho si prohlížel ležící tělo. Najednou zase nedokázal pochopit, že je Sněhurka skutečně mrtvá. Že ji on zabil. Ale krvavý hrot šípu tiše trčící z jejího levého oka mu připomínal pravdu. Nakonec natáhl rozklepanou ruku a jemně pohladil dívku po tváři. Byla tak příšerně chladná… Zavadil prsty o její havraní vlasy. Vzal jeden pramínek mezi prsty a zadumaně nechal vlasy pomalu opět sklouznout k zemi. Pak to udělal ještě dvakrát. Byly jemné, hebké a lehoučké. Příjemné na dotek, na rozdíl od ledové odkrvené kůže. Alespoň něco, zůstalo nepoškozeno. Tedy… kromě jednoho černého pramene po straně hlavy, jejž slepila krev vytékající ze spánku, kam vnikl šíp. Ale i mrtvá s hlavou od krve byla Sněhurka krásná.

‚Už jsem začal,‘ ozval se lovci v hlavě pro změnu jeho vlastní hlas. ‚Už není cesty zpět.‘

Nejistýma rukama přiložil hrot nože dívce na břicho, kde končil živůtek, připravený látku i tkaničky rozřezat. Náhle ho opět zalil studený pot a měl pocit, že se brzy rozbrečí.

‚Co jsem to udělal?‘

Zrychlil se mu dech. ‚To, co jsem musel. Tak zněl rozkaz! Ale…‘ pohlédl na jediné oko zavřené jako ve spánku a druhé prostřelené šípem, změněné k nepoznání v krvavé záplavě, která zakryla zasažený oční důlek. Zalkl se. Co sešlo na kráse, když tu krásu zničil!

Nůž rychle vnikl pod látku šatů a prudkým pohybem rozerval několik vrstev oděvu i tkanice živůtku. Co na nich záleželo? Lovčí se zarudlýma očima podlitýma slzami vsunul nůž pod šaty podruhé a znovu prudce trhl vzhůru. Drahé látky se trhaly, jen povolené tkaničky se mu už nepodařilo roztrhnout tak dokonale jako předtím. Nedopatřením přitom hrotem nože poškodil kůži na břiše. Ale záleželo na tom? Třetím pohybem dostal hrot nože mrtvé dívce téměř pod bradu, zapřel jeho čepel o pevnou hrudní kost a trhl. Počínal si, jako by ji musel ze zajetí toho sametu, brokátu a tkanic za každou cenu vysvobodit. Ostrá čepel roztrhala zbytek šatů na cáry. Tkanice vzal a prudkým pohybem vytrhl z otvorů na tom, co zbylo ze živůtku. Pohodil nůž vedle sebe na zem a oběma rukama rozhalil rozřezané šaty na obě strany. A znovu se zastavil.

‚To je zvrhlost,‘ dunělo mu hlavou společně ohlušujícím rytmem tepu. Pokud se mu tajuplný hlas snažil něco říct, už to nebyl schopen vnímat.

Jako přimražený na místě hrůzou nad vlastním počínáním zíral na nahé bělostné tělo, až příliš bělostné, až příliš bledé, krásné, možná, ale nepřirozeně a špatně… Ranka, jíž způsobil na hladkém dívčině břiše se ani nezačervenala – krev dávno přestala proudit.

Opatrně položil mrtvé dlaň na spodní žebra, snad v nesmyslné představě, že ucítí její dech, že zaznamená, jak se ta bledá ňadra zdvíhají pomalými nádechy. Ten pohled byl nepříjemný, zvláštní. Tělo, které se ani nepohnulo, hruď, jenž se rytmicky nedmula dechem.

‚Co jsem to provedl?‘

A přesto ho ten pohled – i ten dotek – vzrušovaly stejně jako děsily. Pomalým pohybem ruky se něžně otřel o prso mrtvé dívky. A okamžitě zase ucukl, zhrozen a zhnusen nad tím, co udělal. S novou intenzitou se mu sevřelo hrdlo a málem ho donutilo dávit.

Nakonec uhnul i otupělým pohledem a uvědomil si, jak dlouho zapomněl mrkat, oči ho nepříjemně pálily. Dvě kapičky slz, které se dosud držely na spodních víčkách a mezi řasami, skanuly na pomačkanou a zašpiněnou sukni.

Roztřesená ruka vzala pomalu do ruky pohozený nůž. Ostrá špička se něžně opřela o hrudní kost v místě, kde se se na ni napojovala žebra. Lovec znovu zamrkal, popotáhl a pokusil se zhluboka nadechnout, ale pocit brzkého dávení nezahnal

‚Jako důkaz mi přineseš její srdce.‘

Tlak na nůž zesílil a čepel s ošklivým prasknutím oddělila žebro od hrudní kosti. Lovčí propukl v pláč, ošklivý, upřímný a nezadržitelný. Přesto nůž opět vytáhl a stejným pohybem prorazil druhé žebro. A pak ještě několik. Téměř slepý slzami vsunul prsty do zakrvácené rány a s pevně zaťatými zuby ji rozšířil. Žebra znovu zapraskala. Na několika místech musel znovu rozříznout kůži. Málem přitom začal dávit.

Znovu vsunul prsty do jejího těla a nahmatal slizký orgán. Pomohl si nožem, prudce přeťal tepny a s chladným soustředěním své otupělé mysli bodal, řezal a páčil, dokud mu zkrvavené srdce neskončilo v dlani.

Roztřesenou rukou, téměř neschopnou dalšího pohybu, životadárný orgán pokrytý odkapávajícími tekutinami pozvedl a nevěřícně na něj chvíli hleděl. Pak pohlédl znovu na mrtvé tělo, znesvěcené dvěma ranami jeho zbraní, kterými pomáhal na královský dvůr přinášet potravu. Na krásnou tvář navždy zohyzděnou šípem, jenž v pravém spánku do lebky vnikal a levým očním důlkem z ní opět vystupoval pokrytý zasychající krví. Na to bělostné nahé tělo rozřezané jeho nožem jako nějaké prase na jatkách, překrásné dívčí ňadro navěky znetvořené nožem a odkapávající krví.

‚Dost!‘

Prudce se vymrštil na nohy, jako by se lekl. Zběsile se rozhlédl kolem sebe, stále svíraje slizké vyříznuté srdce v jedné a zkrvavený nůž v druhé ruce. Každý stín kolem něho jako by náhle ožil. Jako by se přibližovaly, stahovaly kruh kolem něj, jako by jej celý les pozoroval a soudil. Přidušeně vykřikl a rozběhl se.

Nebral ohled na nic. Husté křoví, šlahouny zrádného ostružiní se mu zachytávaly do nohavic i do nohou a trhaly je na cáry. Větve jej šlehaly do tváře a do paží, kořeny mu podrážely nohy, kmeny stromů se mu stavěly do cesty. Kdesi ztratil nůž. Několikrát upadl. Znovu se zvedl. A běžel. Srdce svíral stále.

Zastavil se až u malého potůčku. Zhroutil se na kolena k jeho břehu, popadal dech, zoufale kvílel a pokoušel se z rukou vymýt co nejvíc krve. Až po notné chvíli konečně vyňal od pasu režný pytel, který si vzal s sebou a srdce do něj vložil. Pytel pevně zavázal a křečovitě sevřel v ruce. Na vratkých a ochablých nohou se opět zvedl, netečně prošel potokem a pokračoval dál.

Na zámek dorazil skutečně ještě před setměním. Vstoupil málo známým postranním vchodem a skrze chodby pro služebnictvo vystoupal až do vyšších pater. Celým zámkem prošel jako ve snách, sotva vnímal lidi, které míjel – viděl je sotva jako stíny bez tváří, na kterých mu nezáleželo.

Stráže u dveří královniných komnat musely být obeznámeny se situací. Jeho to nezajímalo, nevnímal jejich tváře, jejich hlasy slyšel tlumeně a nezřetelně. Královna přišla téměř okamžitě, zvědavá, rozevlátá, krásná jako nikdy dřív. A jeho to nezajímalo. Sotva vnímal její tvář, když jí roztřesenou rukou podával zavázaný pytel a tiše říkal: „Je mrtvá.“ To byla jediná dvě slova, která od onoho okamžiku v lese dokázal vyslovit.

Nevěděl, zda byla nadšená, pohoršená či prostě jen překvapená. On se prostě otočil a jak přišel, tak také zámek opustil. Pokud se ho někdo snažil voláním zastavit, nevnímal to.

Když dorazil do hájovny, znovu se pořádně opláchl a setřásl ze sebe zbytky listí, hlíny a šlahounů. Aby nějak zaměstnal mysl, poklidil v celé místnosti, setřel prach na policích, vyskládal vše na svá místa a zalil květinu. Po zbytek dne jen tiše v obavách hleděl do lesa, jako by očekával, že se odtamtud něco vynoří a dojde si to pro něj.

Druhého dne nejprve vyšel za hájovnu a tam zběsile křičel a bil kolem sebe. Když se unavil, upadl opět do malátné letargie. Nejedl, téměř se nenapil.

V poledne třetího dne se oběsil. Vždycky ho zajímalo, jaké to je.

* * *

Velký šedý vlk stál na prahu malé útulné hájovny a zamyšleně sledoval chladnoucí tělo visící za krk z prostředního trámu.

Pak zabručel a konečně promluvil: „Nemyslíš, že jsi to trochu přehnal?“

Prostor upravené místnosti vyplnil tichý hlas. I když si na něj vlk pomalu začínal zvykat, stále se jevil prapodivně cizí, a přitom důvěrně známý. Vlk začínal mít pocit, že toho pocitu se nezbaví.

‚Ne, to si opravdu nemyslím,‘ děl hlas.

„Říkal jsi, že potřebujeme spojence. Že chceš narušit dějovou linku a pomoci někomu dalšímu prohlédnout, tak, jako jsem prohlédl já,“ nedal se šedý vlk.

‚Nejen to, Šedomire, nejen to…‘ odvětil hlas. Zněl spokojeně. Příliš neměnil tón, mluvil stále oním klidným podmanivým způsobem. Ale ano, pokud mohl Šedomir hádat, vkradla se do něj špetka spokojenosti.

„Obohať mě tedy,“ zavrčel.

‚Víš, je potřeba hledat příležitost pro zvrat. Mohl jsem nechat Sněhurku zemřít na otravu tím jablkem, nebo zajistit, aby princ nikdy nepřijel, ale k čemu by to bylo? Ne, můj drahý příteli, my potřebujeme šokovat. My potřebujeme vyslat jasnou zprávu, že to pofidérní bezpečí, které si tady vybudovali, jde stejně snadno zbořit. Jediným zašeptáním. Jedinou pochybností.‘

Šedomir si prohlížel oběšence a čekal, jestli hlas naváže.

‚Možná že potřebujeme spojence, jak říkáš. Ostatně, jak jsem já říkal,‘ ozval se znovu hlas, neznámo odkud. ‚Ale některé pohádky k tomu prostě nejsou stavěné. Některé nám postačí k tomu, aby se nás Dvůr začal náležitě obávat.‘

Šedomir si odfrkl a chvíli o tom přemýšlel. „Chápu,“ uchechtl se nakonec. „Vlastně to není tak hloupá myšlenka. Jen ať se třesou!“

‚Jsem rád, že si tak skvěle rozumíme, příteli.‘ Hlas opět zněl spokojeně, možná až samolibě. ‚Ale abych ti lépe odpověděl na tvou prvotní otázku – ne, kdepak. Já jsem nic nepřehnal. Ten chlapec to celou dobu měl v sobě. Stačil jediný malý impulz.“

Na to Šedomir už neřekl nic. Naposledy se podíval na visící tělo, které už začínalo blednout a trochu zapáchat. Ostatně povolilo všechno svalstvo.

Velký šedý vlk se s úšklebkem obrátil a vyšel z hájovny. „Pojďme dál,“ řekl.

* * *

O několik hodin později a pár stovek metrů dál vílí kapitán Cáelach, ač si to neuvědomoval, při pohledu na sněhobílou dívku s prostřeleným okem a rozřezanou hrudí slova tajuplného hlasu potvrdil. Cítil v tu chvíli mnoho věcí. Bezpečí mezi nimi nebylo.