Čarodějnice

Mohutný šedý vlk začenichal a rozhlédl se kolem sebe. „Můžeš mi vysvětlit, jak mám asi najít jednu osamocenou chalupu uprostřed lesa?”

‚Zkus vylézt na strom a podívat se, jestli neuvidíš světýlko,‘ ozval se odkudsi ze stínů mezi hustými větvemi tajuplný hlas klidným tónem.

Vlk si odfrkl. „Nevěděl jsem, že taky umíš vtipkovat.”

‚Ten barák je celý z perníku,‘ ignoroval poznámku hlas. ‚Za normálních okolností by bylo prakticky nemožné jej najít, pokud by Jaga sama nechtěla, ale dochází jí síla, už není tak pozorná. Pokus se zaměřit sladkou vůni.‘

„Škoda, že si ten parchant znova neznačil cestu drobečky jako předtím,” zabručel vlk, popoběhl o kus dál a znovu začenichal.

‚Spoléhám na tebe, Šedomire,‘ konstatoval věcně hlas. ‚Nechce se mi čekat na další reset.‘

Vlk znovu popoběhl a větřil. „Hm, to jsme dva.” Pak pořádně nasál čistý lesní vzduch a vycenil hrozivé tesáky. „Naštěstí pro nás oba mám stopu.”

* * *

Jeníček se krčil v koutě malé potemnělé klece a popotahoval. Všudypřítomná sladká vůně perníku už mu začínala spíš smrdět a sladké nemohl ani vidět – možná štěstí, že veškeré pachy chalupy i jeho skromného vězení přebila nesmlouvavá rýma. Nebylo tu zrovna teplo a špinavá deka, či spíše hadr, který mu do klece propašovala sestra, před chladem chránil mizerně.

Ze zvyku, vybudovaného za tu dobu, kterou zde strávil, přejel prstem po tlustém břevnu, kam si značil čárky za každý den, který zde strávil. Nebo alespoň za každé své probuzení – v tom věčném šeru netušil, kolik dní to bylo doopravdy. Ale pokud se jeho zářezy ve dřevě nemýlily moc, blížilo se dvoutýdenní výročí jejich uvěznění ježibabou.

Z chmurných úvah jej vyrušil tichý hlas jeho sestry. A nasadil mu do hlavy úvahy ještě chmurnější. „Baba pořádně žhaví pec,” zajíkla se Mařenka, nebohý posel špatných zpráv. „Bojím se, co to znamená…”

Jeníček se nahnul k tlustým prkenným mřížím, skrz které by sotva prostrčil ruku – hlas byl to jediné, co si se sestrou v těchto ukořistěných chvílích ježibabiny nepozornosti mohli vyměňovat. Ze všech sil se pokoušel nerozplakat.

„Něco vymyslíme,” konejšil sestru Jeníček, i když tomu sám moc nevěřil. „Utečeme a vrátíme se za tatínkem, uvidíš!”

„Holka zatracená, kde se zase couráš?!” zaskřípal z kuchyně hlas jejich trýznitelky.

„Musím jít,” vzlykla Mařenka a pokusila se skrz nevelký otvor mezi prkny prostrčit útlé zápěstí, aby se alespoň na chvíli mohli ubezpečit vzájemným dotekem. Pak se rychle zvedla a vběhla zpět do místnosti. „Jsem tady, babičko!”

Shrbená, a přesto vysoká stařena na ni pohlédla zastřeným pohledem a vycenila zčernalý chrup. „Je čas, holčičko, pec už pořádně hučí, slyšíš to?”

Mařenka přes slzy pohlédla do burácející výhně a ze všech sil se snažila něco vymyslet. Spásné nápady však nepřicházely. Možná kdyby nějak do toho ohně dokázala strčit tu babu…

„Jdeme si pro tvého brášku,” oznámila jedovatě ježibaba. „Pomůžeš mi ho pěkně připravit.”

„Ale–”

„Sklapni, huso! Na nic jsem se tě neptala.” Kostnaté prsty sevřely děvčátko kolem zápěstí a baba ji nekompromisně vlekla do chlívku, kde v zápachu sotva překrytém sladkou vůní perníku, čekal jako odsouzenec na popravu Jeníček. Baba přikázala dívce otevřít dvířka a vyvlekla vzpouzejícího se hocha ven a rovnou do kuchyně. Jeníček křičel a bránil se, mžouraje před náhlým přívalem světla, ale údery jeho pěstiček nebyly nic platné.

„Sem, holka!” štěkla ježibaba, když si všimla, že si děti něco mezi sebou šeptají. Mařenka si nedovolila neuposlechnout, ale zarudlým pohledem stále spočívala na bratříčkovi. Pohled na něj nebyl nijak hezký.

„Sundej mu ty hnusný hadry, ty žrát nebudu,” poručila čarodějnice a mávla kostnatou rukou, obracejíc se zpět k peci.

Mařenka se rychle otočila zpět k Jeníčkovi, a zatímco mu pomáhala ze zašpiněné a zavlhlé košile, spustila tichým šeptem své myšlenky. „Nech to na mě, jakmile bude dobrá chvíle, strčíme ji do té otevřené pece. Dobře?”

„Dobře, ale jak to chceš…?”

„Vidíš támhletu lopatu? Na té–”

„Ticho,” zaskřípala ježibaba a otočila se. Pak se natáhla ke straně pece a vzala do rukou zmiňovanou lopatu, velikou, větší než na jaké pekaři dávají do pece chleba. S ní se dobelhala až k dětem a bouchla nástrojem o zem. „Na tohle si sedneš, kluku, rozumíš?”

Jeníček se na ni vyděšeně podíval, pak zachytil krátce pohled své sestřičky. Odhodlal se vzít situaci do vlastních rukou. „Ne, babičko, nikdy jsem na takové lopatě neseděl, ještě bych se z ní skutálel…”

V tu ránu přiletěl kostnatý pohlavek. „Kluku hloupá, jak že neumíš sedět na lopatě?” vyštěkla baba a hrozivě se přitom tyčila proti chlapci. Vzala lopatu a rozezleně ji položila na kraj otevřených dveří do pece.

„On si na ni sedne moc rád!” vyhrkla Mařenka. „Ale podívejte na něj, sotva se drží na nohou, jak byl dlouho zavřený… Můžete nám aspoň ukázat, jak se to dělá? Jestli se má člověk něčeho chytnout a tak…”

Ježibaba zabrblala několik nezřetelných nadávek. „Hloupý děcka,” řekla nahlas. „Ty, holka, podrž to,” obrátila se k Mařence a nabídla jí násadu lopaty. Děvče se nástroje chopilo okamžitě a s nově nalezenou nadějí na útěk.

„Tak se ale pořádně dívejte, haranti, nebudu to opakovat,” zavrčela ježibaba a vydala se k peci. „Tady–”

‚Dočista ti přeskočilo, Jago?!‘ Hlas, který se vynořil takřka odnikud náhle vyplnil celou místnost – či alespoň hlavu čarodějnice – a dopadl s takovou silou, že se stařena zastavila na místě jako zasažená mrtvicí. ‚Úplně jsi na stará kolena přišla o rozum? Taková prachobyčejná lest! Vzpamatuj se!‘

Čarodějnice vytřeštila oči na rozpálenou pec a lopatu připravenou v jejím chřtánu, jako by skutečně až nyní procitla z nějakého denního snu, pak se prudce obrátila na děvčátko a pronikavě zavřeštěla.

Mařenka při pohledu do černých úst a plamenných očí staré čarodějnice propadla ve vyděšený jekot a lopata jí vypadla z ruček. To už se násady s nebývalou hbitostí chytily kostnaté prsty stařeny a pekařský nástroj zavířil vzduchem.

„Jaaaaa!” zařvala baba a jediným prudkým rozmachem rozbila holčičce hlavu.

Perníkové dveře do chalupy se v tu chvíli rozrazily a dovnitř vtrhl obrovský šedý vlk, temnou srst rozevlátou, tesáky obnažené. Jeníček se nestihl ani strachy pomočit, když jej šedá tlapa smetla k zemi a vzápětí roztočená lopata v rukou ježibaby dokonala dílo.

Čarodějnice namířila vražedný nástroj na vlka. Ztěžka oddechující zvíře se rozhlédlo po scéně drobného masakru. „Už jsem si myslel, že to vážně nestihneme.”

„Co jsi zač?” zasyčela baba.

„Šedomir Großwolf, těší mě,” ucedil vlk a pohlédl stařeně do očí. „Se žraním dětí mám svoje zkušenosti, i když já na to většinou jdu zasyrova a v celku. Přišli jsme ti pomoct.”

„Ty a…?” ježibaba nespouštěla lopatu.

‚Nebuďme zase tak formální, Jago,‘ promluvil znovu hlas, obývající stinné kouty místnosti i mysli obou přítomných. ‚Jak už řekl můj přítel, přišli jsme ti pomoct – tvoje pohádka mě osobně vždycky dráždila. Taková mocná čarodějnice a skočíš na ten nejočividnější podvod, který vymyslely na místě dvě děti? Opravdu už nejsi, jaká jsi bývala.‘

Jaga konečně sklonila lopatu a rozhlížela se přitom po zdroji hlasu. „Ale můžu být!” odsekla nenávistně. „Stačí mi jenom čerstvé lidské maso a trocha krve a získám svoji sílu zpátky.”

„Nesnaž se po něm dívat, nenajdeš ho,” poradil jí mimoděk Šedomir a strčil čumákem do jedné z mrtvolek. Po tom zběsilém stopování perníkové chaloupky mu vyhládlo.

‚Tak se zdá, že dnes je skutečně tvůj šťastný den,‘ prohlásil neviditelný mluvčí. ‚Posilni se a promluvíme si. Očekávej, že za svou pomoc budeme něco chtít – ale myslím si, že nebudeš protestovat.‘

„To se dalo čekat,” zabručela Jaga a u toho s lehkými obtížemi nakládala bezvládné tělo chlapce na pekařskou lopatu.

„Musím uznat, že zavřít někoho v pohádce těsně před tím, než dokáže získat zpátky svoji moc, je nadmíru ďábelské,” poznamenal Šedomir a pohodil hlavou. Čumákem stále bloudil kolem děvčete s rozraženou lebkou.

„Co jsi to říkal?” obrátila se k němu ježibaba s lopatou připravenou u pece.

‚Všechno ti bude vysvětleno,‘ vložil se do toho hlas, trpělivost sama.

Jaga si pobaveně odfrkla. „Já mu dám, že neví, jak sedět na lopatě, harantovi,” zamumlala si pro sebe a s vypětím sil vsunula tělo do pece. „A ty koukej pustit tu ruku! Budu ji potřebovat.”

* * *

Šedomir ležel za chaloupkou s mohutným čumákem složeným na předních tlapách a vyčkával. V čenichu ho dráždila neustálá přítomnost sladké perníkové vůně – bránila mu vycítit ostatní pachy, a to ho rozčilovalo. Čarodějnice nevyšla ven už dobré dvě hodiny a venku se pomalu blížil soumrak, bosorka nicméně trvala na tom, že ji při jejích rituálech nikdo nebude pozorovat.

Když už vlk začínal uvažovat, že se zvedne, a půjde raději lovit zvěř, zadní dveře – pochopitelně také perníkové – se pomalu otevřely a Jaga vyšla na dvorek.

Byla skoro k nepoznání. Její záda se narovnala, takže se žena nyní ve dveřích tyčila v celé své důstojné a impozantní výšce. Všechny klouby, vystouplé kosti a povislé tváře získaly maso a barvu, takže přestala vzhledem připomínat staletou vrbu. I její pleť nabrala konečně zdravý odstín a místo hlubokých rýh, kráterů a jaterních skvrn ji teď pokrývala pouze zdravá síť mělkých vrásek. Po bradavicích na nose nebylo ani památky. Svého se dočkaly i vlasy, dříve zacuchané a připomínající spíše chuchvalec šedé seschlé slámy, nyní rovné a stříbřité, sčesané úhledně dozadu. Stále by jí bylo možné hádat alespoň šedesát let, ještě o pár hodin dříve to však mohl být dvojnásobek. Svůj vizuální věk navíc nesla s elegancí zasloužilé staré dámy, čemuž napomáhaly i relativně čisté, barevné a zajímavě navrstvené šaty, které kdesi v útrobách chalupy vyhrabala.

Dojem elegantní dámy kazily pouze pruhy stále poměrně čerstvé krve táhnoucí se po jejím obličeji v jakémsi rozmazaném obrazci.

Šedomir se zvedl na předních tlapách a oklepal ze sebe dvouhodinovou vrstvičku snášejícího se jehličí a prachu. „Dala sis načas.”

Jaga se jízlivě ušklíbla. „Nevíš, že ženám trvá, než se náležitě upraví? Obzvláště ženám, které se už roky necítily takhle mladé! A ty mě ani nepochválíš?”

Její nová vizáž čišela takovou autoritou, že by kdekterý muž na místě padl na kolena a za své pochybení se hluboce omluvil. Na Šedomira to zvláštní dojem neudělalo. „Jsem vlk,” poznamenal věcně a rozevřel zubatou mordu v táhlém zívnutí. „Řekl bych, že mám trochu jiná kritéria.”

Stará žena se zasmála. „To, hádám, máš,” připustila. „Vypadáš hladově. Nabídneš si perníček?”

Šedomir na ni zůstal chvíli tiše zírat. „Co bys řekla?” olízl si děsivý chrup.

„No jo, no jo, seženeme ti nějakou zvěřinu,” mávla rukou čarodějnice.

‚K věci, vy dva,‘ ozval se odkudsi tajuplný hlas. Jaga si až teď uvědomila, že se vlastně nedokáže rozhodnout, zda je jí příjemný či nepříjemný. Rozhodně v ní však něco vzbuzoval, a to přinejmenším chuť vyslechnout si, co jí chce říci.

„Dobrá, slíbili jste mi vysvětlení. Oč tedy jde?” řekla a opřela se o futra.

„Žiješ v pohádce,” začal suše Šedomir. „V pohádce, která má předem daný příběh a odehrává se pořád dokola a dokola. Tohle všechno,” obsáhl čumákem celou perníkovou chaloupku i okolní lesy, „se už stalo. Mnohokrát.”

‚Až na to, že pokaždé se dětem skutečně podařilo tě šoupnout do pece,‘ doplnil zlověstně hlas.

„Co je to za nesmysl? O tak mocné časové magii bych–” zarazila se s pohledem upřeným do dálky a její tvář pod nánosem krve pobledla. Šedomir ji soucitně sledoval. Věděl, jaké to je rozpomínat se na vlastní hrůznou smrt zažívanou pořád dokola. Bohatě mu stačily vzpomínky na jeho vlastní konec, když bezmocně chňapal tlamou i všemi tlapami proti tíze vody, jen aby mohl uniknout osudu, ale marně. Podivný hlas, jenž ho doprovázel, už mu navíc dokázal, že takové vzpomínky dokáže v lidech přímo vyvolávat, přestože byly hluboce a bezpečně potlačeny.

Čarodějnice se zaraženě posadila na schodek a snažila se vzpamatovat. „Kdo za to může? Přísahám, že jestli ho najdu, pocítí bolest, jakou ještě nikdo!”

„Nevíme, proč náš svět funguje tak, jak funguje,” odpověděl se shovívavým klidem Šedomir, „ale shodneme se, že si zaslouží padnout. Existují desítky a stovky takových příběhů, a proto potřebujeme tvoji pomoc. Jsi jedna z nejmocnějších čarodějnic napříč všemi pohádkami – i když jsi tak dneska moc nepůsobila.”

Jaga na něj upřela pohled a v jejích očích zaplál oheň. Les kolem náhle potemněl, jako by se slunce polekalo a zašlo předčasně. Siluety stromů se protáhly a z jejich pokřivených obrysů začaly vystupovat nehmotné postavy z blyštivýma očima. Čarodějnice povstala s rukama divoce rozpaženýma a z jejího těla sálala syrová moc poháněná záští.

„To jen proto,” promluvila žena hlasem zesíleným prastarou ozvěnou, „že mi nebylo dopřáno to, co jsem potřebovala. A když jsem to měla na dosah ruky, byla jsem uvržena do tohohle vězení, dokola a dokola vražděná dvojicí dětí!”

Šedomir by to nikdy nepřiznal, ale před takovou ukázkou síly se přikrčil a zmocnily se ho obavy. Magie mu nebyla příjemná, nicméně si uvědomoval, jak moc bosorku na své straně potřebuje.

‚Dostaneš svou pomstu, Jago,‘ promluvil hlas a nějakým způsobem svou přítomností zastínil hrůzy, jež čarodějnic ze vzteku povolala. ‚Všichni bojujeme za stejný cíl a jen společně ho můžeme dosáhnout.‘

Stíny opět ustoupily, do lesa se vrátilo pohasínající světlo a čarodějnice se znovu opřela o futra, viditelně unavená, avšak spokojená se svým výkonem. Zasmála se a odhalila tak zakrvácené zuby. „Už dlouho jsem se necítila tak skvěle,” vydechla. „Jsem vám skutečně vděčná.”

‚Ještě budeš,‘ přislíbil hlas. ‚Měli bychom vyrazit.‘

Jaga se obrátila a spatřila místo zadního vstupu do svého perníkového obydlí oslepující černotu, nekonečný prázdný prostor tvořící představu jakési neproniknutelné temné stěny. Přesto ji něco táhlo vykročit tím směrem a zjistit, kam dojde.

Šedomir se tiše zasmál. „Tahle část je vždycky zábavná.”